Lechtivá intertextuální šíře
Červen je v pražské galerii Via Art zasvěcen výstavě obrazů malíře Lukáše Miffka zaměřující se na rozličné podoby ženy.
Lukáš Miffek (1978) je absolventem Akademie výtvarných umění, ateliéru Antonína Střížka a Michaela Rittsteina, a patří jistě mezi nejviditelnější figurální malíře nejmladší generace. Plátna zvaná O ženách a lidech jsou nyní k vidění v galerii Via Art.
Mladý autor si pozornost získal už za studií především díky osvojení čistého, precizního rukopisu a stálého rozvíjení překvapivě kontrastních prvků v sevřených, promyšlených kompozicích obrazů. V postmoderním duchu do svých děl skloubil v pečlivé, až hyperrealistické malbě výjevy z běžného života prolnuté komiksovými postavami nebo postavami ze seriálu o rodině Simpsonových, obdiv k autům z počátku minulého století i ke krásným, elegantním ženám různých epoch západní kultury dvacátého století.
Výstava nazvaná O ženách a lidech, odkazující ke slavnému Steinbeckovu románu, svým výběrem představuje jedno z ústředních témat Miffkovy tvorby: ženu v rozličných podobách i nevypodobeních. V předchozích cyklech se totiž autor soustředil na detail, nikoliv na oslavu ženské krásy ve své celistvosti – krasavicím leckdy chyběly v kompozici obrazu hlavy nebo některé končetiny. V novém cyklu maleb se však Lukáš Miffek zaměřil na ženu v rozličných situacích a zachycuje ji při příležitosti různých úkonů, nejčastěji však jako pózující divákovi.
Práce mají nádech vizuality plakátu, přičemž koketují nejen s jednoduchými pózami dívek z módních žurnálů let sedmdesátých a osmdesátých, ale také s lookem amerických krasavic z padesátých let.
Žena, na kterou se Lukáš Miffek zaměřil, je ženou rozličných tváří. Díla zastoupená na výstavě představují anonymní krasavice skryté za velikými kulatými brýlemi, koketní zdravotní sestřičky v narůžovělé uniformě, přísné německé typy vášnivých žen i krotké japonské gejši plaše se skrývající pod slunečníkem. Žena četných podob je pak vždy v kompozici plátna doprovázena ještě jednou rovinou: rovinou současného komického dění nebo tušením následujícího. V souhře těchto dvou rovin jsou Miffkova díla nejsilnější. Ne každý to však dovede ocenit.
Dvojí řemen
Jeho obrazy se totiž dají vnímat dvojím metrem: jako díla, která obsahově využívají vnady lepých krasavic a formálně pečlivou, uměřenou plošnou malbu, nebo se divák může vydat složitější cestou a pátrat po skrytých významech a narážkách, úskocích a hrách, které s ním autor vede.
Miffkovi je zobrazená krasavice prostředkem, elementem, který upoutá pozornost a zároveň ji odvede od podstatného: svádí a zavádí, protože jen málokdo pomyslí na zbytek příběhu „o jiných lidech“, kteří se například v obrazu s odkvétající pěstitelkou kaktusů vůbec nevyskytují. Koho by napadl zbytek příběhu, kdy se v acht uhr ze seriózní blondýny vyklube německá domina v černých podvazcích a s bičíkem, která kaktus v podobě falického symbolu jen tak neodloží? Nebo kdo by za zdravotní sestřičkou, již míjejí v celé kompozici obrazu zubaté ředkvičky, tušil asistentku inseminátora a v ředkvičkách s drobnými lístkovými ocásky dravé, ty úspěšné, spermie? A tak dále… Každý z Miffkových obrazů v sobě skrývá pokračování, hru s divákovou fantazií a zvědavostí dozvědět se, co bude dál.
Autorské východisko Lukáše Miffka zcela vylučuje prvoplánovost – naopak, autor počítá se širokým pozadím hry, fantazie, s prozřením diváka. Proto je možné označit ho za jednoho z pokračovatelů české školy humoru – kvůli jeho smyslu pro vtip a grotesku, pro jeho schopnost být i sarkastický.
Kdo by v jeho dílech viděl jen efektní erotické kompozice vycházející z vizuality padesátých až sedmdesátých let a americké krásy, vyjevil by především svou vlastní povrchnost. To nejdůležitější, čeho si je třeba na Lukáši Miffkovi cenit, je kromě dokonale řemeslně provedené malby především intertextuální šíře, s níž pracuje v námětu, a lechtivá pikantnost, kterou do něj umí vždy přimíchat.
Literární noviny - K. Tučková