Fantomausova zahrada
Na výstavě v Galerii Millenium se setkávají dva malířské přístupy, které jsou si velmi podobné a místy mohou i splývat. Oba umělci, Lukáš Miffek a Karel Jerie (oba studenti pražské AVU), se prioritně zabývají revizí lidské fantazie a forem, které tato fantazie vytvořila a za určitou nikoliv krátkou dobu nahromadila. S ironií autoři nahlížejí ono přeplněné skladiště neživotných rekvizit, svět zábavního průmyslu, který by měl mít schopnost znova a znova přenášet jedince do relaxačního světa virtuální relality a tam manipulovat jeho unavené vědomí a napadat podvědomí, neboť proto byl tento svět fikce stvořen. Jsou to remaky remaků, prostupy starých a nových příběhů a legend, rozpouštějící sami v sobě svá původní východiska spjatá s ostře vymezeným mýtem, který bývá v evropské tradici charakterizován jasně definovanými polaritami dobra a zla. S rozmělňováním a křížením obsahů se vytrácí také forma. Obraz se zjednodušuje a to až na hranici kýče. Jako bychom na videu sledovaly x-tou rozostřenou kopii „béčkového“ hollywoodského filmu, komentovanou jednohlasným rychlodabingem. Malby obou autorů jsou silné právě v tom, že demaskují předkládané fikce a tím iritují. Zároveň jsou sami o sobě do jisté míry obrazoborecké, neboť v rozporu s tradicí popírají vážnost, závaznost a objektivitu vizuálního sdělení.
Lukáš Miffek (1978), jak sám přiznává, záměrně pracuje s „vizualitou kýče“. Východiskem mu jsou témata, která provokují nejednoznačností výkladu a jsou tedy náchylné k dezintepretaci, případně k účelové mystifikaci. V cyklu Skanzen navozuje „nostalgii starých časů“, v souboru Setkání třetího druhu ironizuje antropomorfní představu mimozemské formy života, když „mimozemšťana“ neuctivě zapojuje do kontextu světských reálií. V Dětských láskách autor „vzpomíná“ na atributy spojené s probouzením vlastní rané sexuality a tento postup sám označuje za jakousi „retrovizualitu“. Podobně ve Starých pověstech českých si diskontinuálně pohrává s pokleslou interpretací národních státotvorných mýtů. O rok mladší Karel Jerie (1977) má blízko ke komiksu, kterému se vedle malby také intenzivně věnuje. Komiks sám je schematickou formou nakročenou mezi vizuální a slovesné sdělení. I Jerie ve své malbě parafrázuje „paralelní“ mýtické světy, vznikající pro lidské potěšení, ať už se jedná o pohádku, horor, scifi-story či thriler, stejně jako náměty tradičního vážného malířství. V cyklu obrazů s biblickými náměty bagatelizuje zažitou křesťanskou ikonografii volným převodem scén do současnosti (Tomáš – chirug). S komiksovými postavičkami si nemilosrdně pohrává, když dětské hrdiny nechává zestárnout (Starý klaun), nebo je zachytí v situaci životní prohry (Myšák jako bezdomovec).
Iritující obrazový přepis již mnohokrát přepsaných a posunutých námětových východisek – vizuálních i literárních – vede oba autory k vytváření typu obrazu, který rezignuje na estetická měřítka a dostává se spíše do pozice antiestetické. Kritická ironie obou autorů se snaží nastavovat zrcadlo brutálnímu vpádu komerční banality do osobního života, z kterého se pod příslušným tlakem nakonec může stát pouze jakási Fantomausova zahrádka - terárium plné nicoty.