Lukáš Miffek maluje popartový folklor
Kateřina Farná
Právo - Salon - 5. 5. 2011
Pestrobarevné obrazy Lukáše Miffka (33) s holkami v uniformách nebo krojích, s auty vyjíždějícími z hotdogů nebo drůbeží s rozpačitým výrazem vás postaví před jasné rozhodnutí – buď si je oblíbíte a přijmete autorovu hru za svou, nebo se nad nimi pohrdavě usmějete.
Absolvent ateliéru Michaela Rittsteina na pražské Akademii přiznává, že preferuje nadsázku a humor před vážnou angažovaností a že balancovat na hraně kýče je někdy těžké.
Až plakátovými barvami vytváříte zvláštní scény, v nichž figurují motivy jako jídlo, ženy, auta. Vy si asi rád hrajete...
Jsem veselý člověk, který se nerad chmuří, i když na gymplu jsem se snažil sám sebe dojímat, chodit v černém, číst dekadentní knížky a brát všechno navážno, protože svět je přece hroznej a zlej. Časem jsem zjistil, že to tak není a že si život musím užít.
Spousta lidí mě peskuje za to, že mé obrazy nejsou dostatečně závažné věci, že jsou povrchní, že nevypadají zásadně, že jsou na hranici kýče. A já jim na to říkám, že to dělám zcela záměrně, že už jsem přejedený uměním, které hraje na pseudointelektuální notu. Někteří umělci se cítí důležitějšími, pokud zpracovávají téma, které je angažované. Já si ale nemyslím, že je to vždy dobrý přístup – na to, abyste mohl dobře dělat angažované umění, musíte být intelektuálně vybavený...
... a znát souvislosti.
A taky dopady a dosahy své práce. Ze strany některých umělců je to klišé, berlička – když člověk udělá obraz s tibetskou vlajkou, hned to vzbudí desítky komentářů a reakcí. Přitom to není nic víc než tibetská vlajka, a pokud v Tibetu autor obrazu ani nebyl nebo nezná dopodrobna problematiku, pak je to hloupý kalkul.
Proč zejména tolik mladých umělců má potřebu „cosi“ závažného sdělovat?
Nevím, nepovažuji obraz za médium, které má cokoli závažného vyprávět. Přitom řada z nich sklouzne do jednoduchosti a schematičnosti, protože o dané problematice mnoho nevědí a neumí zaujmout stanovisko.
Vy sice nemalujete obrazy se zásadními tématy, na druhou stranu riskujete balancem na hraně kýče.
Ustát ten balanc je těžké a ne vždycky se to podaří, ale je to výzva. Sám si dávám mantinely, tudíž pokud mám na obraze nějaký symbol, který by mohl zavánět kýčem, záměrně jej shodím. Například když jsem maloval ženská těla v popartovém americkém duchu, protože se mi toto americké umění vždycky líbilo pro svou lehkost a zdánlivou nezávažnost, často jsem se snažil doplnit motiv nějakou reálií, která tam nepatří. Jinou souvislostí.
Navíc k té lehké nadsázce přidáváte český folklor.
Chtěl bych akcentovat českou notu, ale nejsem nacionalista, ale určitě jsem patriot a chci najít krásu věcí, které u nás potkáváme na každém rohu. Zajímá mě reálný život kolem, tak jsem se dostal k lidovým tradicím – chtěl jsem je „rehabilitovat“.
Baví mě sledovat, jak salónní intelektuálové filozofují o buddhismu, jak se upínají k asijským a arabským kulturám s tím, že jsou lepší než ta naše, a přitom neví vůbec nic o kořenech naší kultury. Právě proto hledám zajímavou vizualitu v českém prostředí, protože stejně jako je spousta lidí nadšená z Gauguinových barev, mně připadá exotická třeba Jízda králů.
Postupně se na vaše plátna pomalu dostávají i komiksové prvky. Proč?
Snažím se redukovat formu obrazu, aby celek nepůsobil moc utaženě. Chci odlehčit pozadí, udělat něco vzdušnějšího a volnějšího. Jeden by to asi neřekl, ale já komiks moc nesleduju, nevyznám se v něm a vlastně ho ani moc nemusím. Vyrostl jsem pouze na kreslených ABC speciálech. Navíc si myslím si, že interpretace toho, že jsem řazen mezi autory inspirovanými komiksem, není na místě – lidé mají pocit, že co je kreslené, musí být komiks. Ale tak to přece není, kresba je svébytná disciplína a komiks je příběh.
A ty vaše příběhy jsou přímo mnohoznačné, pro každého něco.
Nechci vyprávět příběhy, které jsou všeobecně známé, jako utrpení tibetského lidu. Oceňuju, když je v obraze komorní příběh, omezující se na formát plátna, jež může každý číst jinak. Jako třeba historka, kde selka drží v rukou kalhotky milenky svého mužského a zkoumá, která z vesnice má tak velkou zadnici...
Nezačíná vás plocha obrazu trochu omezovat? Uvažujete o jiném médiu, třeba „trendy“ multimédiích?
Ani ne, vždycky jsem se zajímal o malbu. U trendů je důležité to, kdo o nich mluví, protože je tady spousta partiček a každá kope za sebe. Myslím si, že se znovu navrací obliba figurativní malby, takže to jde dobrým směrem.
Ono to má i praktické důvody, i umělci musí něco jíst a těžko najdete sběratele, který si koupí dvacet uměleckých videí a bude se jimi celý život dojímat.
Jsme v situaci, kdy jsou akademici plísněni za to, že jsou příliš akademičtí, když používají médium malby, dneska jsou vlastně avantgardou – a ti, co před tím stáli v zadních proudech a byli považováni za velkou rebelii, jsou dnes mainstream. Přitom v současné době už nenajdete mnoho témat, která by dokázala někoho pobouřit, ale docela jistě vím, že dokáže pobouřit fantasticky namalovaný obraz.
Lukáš Miffek poslouchá jazz a swing, sbírá dílo Karla Čapka a antické mince.