Vážení,
i já vás vítám na vernisáži Lukáše Miffka.
Když se rozhlédnete kolem sebe, asi není potřeba dovysvětlovat, proč se tato výstava jmenuje O ženách a jiných lidech. Přesto jsem si připravila několik bodů, které vám třeba posléze pomohou při uchopení této výstavy.
Předně by bylo docela dobré určit si kdo je kdo, protože přesnost a množství vstupních informací většinou usnadňuje průběžnou interpretaci dílčích problémů a vede pak k úspěšnému a mnohem rychlejšímu řešení dané problematiky (tzv.data solutions), nehledě na to, že pokud člověk nakládá se správnými vstupními údaji a dále s nimi pokračuje, snáze a správněji pak překračuje hranici dosud poznaného směrem k novým poznáním.
I když tady není potřeba nic dovysvětlovat, bylo by na počátku určitě vhodné definovat si určitý klíč k přístupu k obrazům Lukáše Miffka a říct si, kdo je žena, komu je výstava určena, zda se má divák ze svého počátečního zorného úhlu přiklonit a priori ke kategorii „žen“ či ke kategorii „jiných lidí“, a jaká z variant pro něj bude výhodnější.
Zprvu by se totiž mohlo zdát, že když už autor rozčlenil populaci na dvě kategorie –ženy a jiné lidi-, pak ženy jsou na této výstavě zvýhodněny. A to nejen kvantitativně z pozice 53% návštěvnické i celkové populace, ale také kvalitativně, protože zatímco –a osobně mě to trochu škodolibě těší -, zatímco žena beze všech pochybností stále zůstává ženou, identita muže je názvem významně zpochybněna.
Kdo je kdo si doufám každý z nás zodpoví sám. Komu je výstava určena se už pak stává otázkou k diskusi. Zdálo by se, že výstava je primárně určená ženám, protože podle obecných principů public relations je prokázáno, že z 62,3% si produkt koupí, akci navštíví nebo služeb využije ta část populace, která je přímo oslovována, nikoliv množina jakkoli konkurenčních existencí. Čili bližší košile než kabát.
Z toho vyplývá, že produkty, akce nebo služby označené už v názvu slovem O ŽENÁCH či PRO ŽENY budou patrně lákavější pro příslušnice něžného pohlaví, tedy pro cílovou skupinu obecně nejvíce podléhající PR aktivitám.
Je tedy důležité vědět, komu o kom chce Lukáš Miffek referovat a do jaké výchozí pozice se má tedy divák hned na začátku postavit – z hlediska užšího obcování s dílem je jistě lepší být opěvovanou a také cílovou majoritou, tedy ženou.
Stále se tedy může zdát, že jsou ženy na této výstavě zvýhodněny. Ale to jsme ještě neurčili, kdo jsou vlastně přesně ti jiní lidé. Kdo jsou „jiní lidé“ zjistíme nejjistěji disjunktivní, tedy vylučovací metodou – nejsou to osoby ženského pohlaví, ty už byly vyčleněny v první části výpovědi, rozhodně jsou to muži a rozhodně jsou to novorozenci, kojenci, batolata, děti předškolního a školního věku a adolescenti do 15 let. Vzhledem k tomu, že z „lidství“ nelze vyloučit fyzické osoby, je nutné započítat i právnické osoby, tím pádem se budou rozhodně dožadovat zařazení i neziskovky, tím pádem obecně prospěšné společnosti, občanská sdružení, nadace a nadační fondy, zájmová sdružení právnických osob, politické strany, církve a náboženské společnosti, vysoké školy a obchodní společnosti založené za jiným než podnikatelským účelem.
Přikláním se k tomu, že by se svolením autora, byly mezi „jiné lidi“ započítány také osoby, které své pohlavní určení již aktivně nevyužívají. Jednalo by se o lidi nad stojeden rok, což zase není tak široká skupina výjimky. V tomto případě by ovšem mohlo hrozit, že se nám na výstavě budou k „jiným lidem“ hlásit i jiné menšiny, které taky přece mají právo na sebeurčení. Doporučovala bych pak upřednostnit kvalitu duševní přináležitosti ke skupině, a tak tedy transvestity a transsexuály mužského pohlaví přičlenit spíše k ženám, zbytek ponechat mezi „jinými lidmi“.
Sami vidíte, jak složité je dílo Lukáše Miffka – jsme po několika minutách stále na začátku, neboť ani u všech ostatních malířů úplně normální a běžné vymezení primárních kategorií nelze u Miffka přejít tak jednoduše. Natož pak další, postupná interpretace problémů spojených s jeho dílem.
Už při prvním rozčlenění je evidentní, že autor diváka nenechá dlít v klidu a jistotě ani co se názvu výstavy týče. Natož, když se rozhlédnete, co se týče jeho výsledných děl.
Jeho obrazy se totiž dají vnímat dvojím metrem: jako obrazy, které obsahově využívají vnady lepých krasavic a formálně pečlivou, uměřenou plošnou malbu, nebo se divák může vydat složitější cestou a pátrat po skrytých významech a narážkách, úskocích a hrách, které s ním autor vede.
Miffkovi je zobrazená krasavice prostředkem, elementem, který upoutá pozornost a zároveň ji odvede od podstatného: svádí a zavádí, protože jen málokdo pomyslí na zbytek příběhu o jiných lidech, kteří se například v obrazu s odkvétající pěstitelkou kaktusů vůbec nevyskytují. Koho by napadl zbytek příběhu, kdy se v acht uhr ze seriózní blondýny vyklube německá domina v černých podvazcích a s bičíkem, která kaktus podoby falického symbolu, který má vedle sebe, jen tak neodloží !?
A tak dále … každý z obrazů v sobě skrývá pokračování, hru s divákovou fantazií a zvědavostí dozvědět se, co bude dál. Autorské východisko Lukáše Miffka zcela vylučuje prvoplánovost – naopak : autor počítá se širokým pozadím hry, fantazie, z prozření diváka. Proto je možné označit ho za jednoho z pokračovatelů české školy humoru - kvůli jeho smyslu pro vtip a grotesku, pro jeho schopnost být i vtipně sarkastický.
Kdo by v jeho dílech viděl jen efektní erotické kompozice vycházející z vizuality 70.let a americké krásy, ukázal by sám svou povrchnost. To nejdůležitější, čeho si já totiž na Lukáši Miffkovi cením, je intertextuální šířka, s níž pracuje v námětu a lechtivá pikantnost, kterou do něj umí vždy přimíchat.
Takže vám přeji příjemnou námahu v odkrývání jinotajů a metafor, s nimiž Lukáš pracuje a to je ode mě téměř vše ………..
Na závěr bych ještě chtěla konstatovat, že jste si určitě všimli, že jsem zcela opomenula paralelu názvu výstavy k Steinbeckovu dílu O myších a lidech, i když předpokládám, že pro Lukáše Miffka tento román při výběru názvu výstavy určitou, možná nikoliv nepodstatnou, roli hrál. Odhalení této aluze už ale nechám na něm …
Kateřina Tučková