Pozice na hraničním pásmu
Lukáš Miffek patří k výtvarníkům, kteří svou pozici na současné výtvarné scéně už potvrdili a během posledních let i obhájili pravidelnými výstavami s inovovaným osobním tematickým okruhem a účastí na relevantních kolektivních výstavách současné malby.
Absolvent ateliéru Michaela Rittsteina byl původně přijat Antonínem Střížkem, jehož školení se dnes jistě podílí na Miffkově inklinaci ke koloristickým principům malby. V další charakteristice projevu se však Lukáš Miffek vzdálil k vlastním dimenzím, které si pro svou malbu našel.
Jeho tvorba vychází z tradice figurativní malby, která se opírá především o silnou obsahovou stránku. Svou většinovou částí je zakořeněna ve výpravných scenériích okořeněných nepřehlédnutelnou dávkou humoru. Hojně užívaný kontext grotesky, autorův smysl pro humor i schopnost být vtipně sarkastický, z něj činí jednoho z pokračovatelů české školy humoru. Autorské východisko Lukáše Miffka počítá s důvtipným a v početných případech i vzdělaným divákem. Jeho malby mohou k recipientovi plynout ve dvojím -zcela odlišném- kanálu: lze je nahlížet jako zábavné hříčky, které v prvním plánu pobaví (a to bezpochyby je autorovým záměrem, u něhož v některých případech i končí), mohou však fungovat také jako metafory a aluze, jako podobenství nebo jako výslednice předchozích dějů, které se ozřejmují pouze divákovi se širokou strukturou znalostí, jakou disponuje autor.
Výše nastíněná dvojí cesta, kterou malby Lukáše Miffka putují k divákovi, také zapříčiňuje polemiku, k níž se sám autor nebojí připojit. Názvem výstavy Tenkej led maže veškeré pochyby a spekulace o principech své malby sdělením, že jeho tvorba se záměrně pohybuje na tenkém ledě pomyslné hranice mezi tzv. vysokým, vážným uměním a kýčem. V případě opakujících se ženských aktů zasazených do prostředí bez závažnější sdělovací hodnoty, které od sebe neodlišuje nic než vnadná křivka těla, se pod ním tenký led i tříští, v případě narativních obrazů, jakými je například Vendeta (olej na plátně, 120 x 100, 2008) nebo další z maleb se skupinou „mrkvího klanu v akci“, popřípadě dalších prací, v nichž akcentuje různorodé a nesouvisející kontexty, se však dostává k hranicím postmoderny.
Markantní je to v obraze dívky lascivně oděné do oblečku odkazujícímu k Santa Clausovi (Poštou vánoční, olej na plátně, 120 x 80 cm, 2008), která má však překvapivě místo naondulovaných kadeří a perfektního make-upu krabici evokující pokrývku hlavy členů kuklux-klanu, a navíc se objevuje v kontextu s německou hrázděnou architekturou v pusté vesnici, která vyrůstá ze stráně pod ní a k níž se tato dcera velkoměsta hodí jako růže do kopřiv. V takových případech jde o díla s velkou obsahovou šíří, o díla, v nichž si Miffek svobodně a uvolněně pohrává s kontexty v duchu radostného, definitivně kompletního zmatení, které z něj v souvislosti s realistickou malbou, v níž se objevují prvky pop-artu, činí vlastně klasického postmoderního malíře.
Právě v takových obrazech Lukáš Miffek maže (ve smyslu její nepodstatnosti) hranici mezi kýčem zavánějící bezduchou dokonalostí krásek a mezi oním tzv. vysokým, seriozním uměním; takové obrazy malované ve snaze bavit se a obejít se bez závažných problematik se pak vlastně stávají výkladní skříní široce kontextuální malby jakou je postmoderna.
Závěr zní vysoce. Zní, jakoby se snažil vytlačit nezamýšlené do kunsthistoricky přijatelných poloh, jakoby se snažil interpretovat autora vysoce, protože o nízké a kýč se špiní boty. Možná snaží, možná jen konstatuje zřejmé. A možná bude nejlepší ze šuplíků vybrousit zase zpátky na tenkej led, protože tam, kde to klouže, tam je legrace a tam, kde je legrace, tam to žije. A slovy autora: „Považuji malbu za radostnou kratochvíli. Malba pro mě není vážný a usedlý starý pán s ohromnými šedými kníry, ale spíš desetiletý kluk v krátkých kalhotách a s rozbitým kolenem.“ Tak vzhůru s ním na brusle a na tenkej led.
Kateřina Tučková - úvodní slovo do katalogu